„Máma mi povídala, že se s těmi Demeterovic kluky
vůbec nemám bavit.“ Šeptala jednoho dne o přestávce
Madla holkám.
„Jo? A proč?“ vykulila Radka oči.
„Máma říkala, že to jsou cikáni. A cikáni jsou prý
špinaví a kradou.“
„Máma mi povídala, že se s těmi Demeterovic kluky vůbec nemám bavit.“ Šeptala jednoho dne o přestávce Madla holkám. „Jo? A proč?“ vykulila Radka oči. „Máma říkala, že to jsou cikáni. A cikáni jsou prý špinaví a kradou.“
„Kradou? Jako lupiči?“
„Asi. A pak je policajti chytí a zavřou je do vězení.“
„Nepovídej,“ ohradila se Eliška, která vždycky ví úplně
všechno. „Děti se přece do vězení nedávaj. Jenom do
polepšovny.“
„To je jedno,“ mlela Madla svou. „Ale jsou tam zavřený.
Za trest.“
„Kdo je zavřený?“ zeptal se Aleš, který zaslechl poslední
část rozhovoru.
„Ale…ta nová samoobsluha na rohu,“ řekla honem Eliška a podívala se na Madlu výhružným
pohledem.
Jenže při tělocviku se nacvičovaly tanečky a Madla zbyla zrovna na Maroše.
„Já s ním tancovat nebudu,“ řekla rozhodně a pro jistotu schovala obě ruce za záda.
„Ne? A proč ne?“ podivila se paní učitelka.
Madla koukala na bílé špičky svých nových tenisek a zarytě mlčela.
„Tak proč s Marošem nechceš tancovat?“ nedala se paní učitelka odbýt.
„Je špinavej,“ vyhrkla Madla a oči při tom nezvedla ani o kousíček.
Chudák Maroš zčervenal jako rak. Pak mrkl na svoje nehty ozdobené smutkem, jak cestou
do školy vyhrabával důlek pro kuličky, a honem je schoval za zády přesně jako Madla.
„No, vy jste mi ale pěkný taneční pár,“ vyhrkla paní učitelka, protože ji nic jiného
nenapadlo. Pak si ale všimla Marošova zrudlého obličeje a řekla: „S Marošem budu tedy
tančit já. A ty si, Madlo, tancuj třeba s princem.“
„S princem?“ vydechla Madla. Ale ať se rozhlížela, jak chtěla, žádný princ v tělocvičně nebyl.
A pak se ozvalo tiché lusknutí a jedno stropní svítidlo v tělocvičně se proměnilo v obrovský
bublifuk. Od stropu, kde byly upevněny kruhy, tyče a šplhací lana, se začaly pomalu, ale
úplně pomaličku snášet krásné mýdlové bubliny. Bylo jich tolik, až to vypadalo, že
v tělocvičně duhově prší. Jenže pak se všechny bubliny slily v jednu velikánskou mýdlovou
kouli. Ta koule se dokutálela až k Madle, udělala chlamst a Madlu spolkla. Madla zevnitř
bušila do jejích stěn rozzuřenými pěstičkami, ale moc jí to nepomáhalo. Jenom kouli
převrhla a před zraky udivených dětí se rozkutálela tělocvičnou. U žíněnek si koule trochu
poskočila, udělala kotoul ve vzduchu a pak už si to velkou rychlostí hnala k žebřinám.
„Au,“ ozvalo se za chvíli. „Vždyť budu samá modřina!“
Dětem už bylo Madly líto, ale mýdlová bublina ji jen tak nepustila. Lájoš a Maroš se
o něčem chvíli dohadovali, ale pak se přece jen ozvalo tiché lusknutí prstů, koule hlasitě
praskla a zmáčela Madlu hustými obláčky pěnivého mýdla. Bylo po tanečních. Místo nich
dostal každý žák 3. C hadr a až do konce hodiny všichni vytírali v tělocvičně podlahu. Však
to taky bylo o hodně lepší než nějaké tancování. Podlaha krásně klouzala a dalo se na ní
bruslit a jezdit jak namydlený blesk. Po tělocviku byli všichni voňavě umytí, a i Marošovi a
několika dalším klukům odplavala špína z nehtů. Jenom vlasy těch tří malých kouzelníků
snad byly ještě černější než dřív. „Teď bych si dal pořádnou porci zmrzliny,“ povzdychl si Jakub, když už zase seděli ve třídě.
Lájoš, Maroš a Pišta na sebe mrkli, ozvalo se lusk lusk a na každé lavici se objevil pohár se
třemi různobarevnými kopečky. Vlastně na každé lavici ne, protože Madla žádnou
zmrzlinu nedostala.
Jak to zjistila, dala se do takového breku, že úplně promáčela tři kapesníky.
„Nesnáším uřvaný holky,“ řekl za chviličku Maroš. Luskl ještě jednou prsty, a než bys řekl
šmidli fidli, stál před Madlou pohár jako před kýmkoliv jiným. Okamžitě přestala brečet
a udiveně se zadívala na Maroše.
„Neboj, není kradenej,“ řekl Maroš a posvítil na Madlu zářivě bílými zuby.
Madla si ještě promyslela, co by tomu asi řekla její maminka, kdyby ji viděla, jak tu sedí nad
zmrzlinou od toho Demeterovic černého kluka. Ale skleněný pohár jen zářil a i lžička se
zdála být úplně čistá. A tak se Madla pustila do zmrzliny tak rychle, až hrozilo vážné
nebezpečí, že dostane angínu.
„Všichni cikáni třeba nekradou,“ uvažovala mezi lžičkami vanilkové zmrzliny. „Všichni
cikáni nemusejí být špinaví,“ přemýšlela, když se pustila do jahodové. „Někteří cikáni
mohou být i docela hodní,“ rozhodla se nad kopečkem čokoládové. „Budu to muset
mamince říct. Vypadá to, že maminka některé věci vůbec neví.“
„Kradou? Jako lupiči?“
„Asi. A pak je policajti chytí a zavřou je do vězení.“
„Nepovídej,“ ohradila se Eliška, která vždycky ví úplně
všechno. „Děti se přece do vězení nedávaj. Jenom do
polepšovny.“
„To je jedno,“ mlela Madla svou. „Ale jsou tam zavřený.
Za trest.“
„Kdo je zavřený?“ zeptal se Aleš, který zaslechl poslední
část rozhovoru.
„Ale…ta nová samoobsluha na rohu,“ řekla honem Eliška a podívala se na Madlu výhružným
pohledem.
Jenže při tělocviku se nacvičovaly tanečky a Madla zbyla zrovna na Maroše.
„Já s ním tancovat nebudu,“ řekla rozhodně a pro jistotu schovala obě ruce za záda.
„Ne? A proč ne?“ podivila se paní učitelka.
Madla koukala na bílé špičky svých nových tenisek a zarytě mlčela.
„Tak proč s Marošem nechceš tancovat?“ nedala se paní učitelka odbýt.
„Je špinavej,“ vyhrkla Madla a oči při tom nezvedla ani o kousíček.
Chudák Maroš zčervenal jako rak. Pak mrkl na svoje nehty ozdobené smutkem, jak cestou
do školy vyhrabával důlek pro kuličky, a honem je schoval za zády přesně jako Madla.
„No, vy jste mi ale pěkný taneční pár,“ vyhrkla paní učitelka, protože ji nic jiného
nenapadlo. Pak si ale všimla Marošova zrudlého obličeje a řekla: „S Marošem budu tedy
tančit já. A ty si, Madlo, tancuj třeba s princem.“
„S princem?“ vydechla Madla. Ale ať se rozhlížela, jak chtěla, žádný princ v tělocvičně nebyl.
A pak se ozvalo tiché lusknutí a jedno stropní svítidlo v tělocvičně se proměnilo v obrovský
bublifuk. Od stropu, kde byly upevněny kruhy, tyče a šplhací lana, se začaly pomalu, ale
úplně pomaličku snášet krásné mýdlové bubliny. Bylo jich tolik, až to vypadalo, že
v tělocvičně duhově prší. Jenže pak se všechny bubliny slily v jednu velikánskou mýdlovou
kouli. Ta koule se dokutálela až k Madle, udělala chlamst a Madlu spolkla. Madla zevnitř
bušila do jejích stěn rozzuřenými pěstičkami, ale moc jí to nepomáhalo. Jenom kouli
převrhla a před zraky udivených dětí se rozkutálela tělocvičnou. U žíněnek si koule trochu
poskočila, udělala kotoul ve vzduchu a pak už si to velkou rychlostí hnala k žebřinám.
„Au,“ ozvalo se za chvíli. „Vždyť budu samá modřina!“
Dětem už bylo Madly líto, ale mýdlová bublina ji jen tak nepustila. Lájoš a Maroš se
o něčem chvíli dohadovali, ale pak se přece jen ozvalo tiché lusknutí prstů, koule hlasitě
praskla a zmáčela Madlu hustými obláčky pěnivého mýdla. Bylo po tanečních. Místo nich
dostal každý žák 3. C hadr a až do konce hodiny všichni vytírali v tělocvičně podlahu. Však
to taky bylo o hodně lepší než nějaké tancování. Podlaha krásně klouzala a dalo se na ní
bruslit a jezdit jak namydlený blesk. Po tělocviku byli všichni voňavě umytí, a i Marošovi a
několika dalším klukům odplavala špína z nehtů. Jenom vlasy těch tří malých kouzelníků
snad byly ještě černější než dřív. „Teď bych si dal pořádnou porci zmrzliny,“ povzdychl si Jakub, když už zase seděli ve třídě.
Lájoš, Maroš a Pišta na sebe mrkli, ozvalo se lusk lusk a na každé lavici se objevil pohár se
třemi různobarevnými kopečky. Vlastně na každé lavici ne, protože Madla žádnou
zmrzlinu nedostala.
Jak to zjistila, dala se do takového breku, že úplně promáčela tři kapesníky.
„Nesnáším uřvaný holky,“ řekl za chviličku Maroš. Luskl ještě jednou prsty, a než bys řekl
šmidli fidli, stál před Madlou pohár jako před kýmkoliv jiným. Okamžitě přestala brečet
a udiveně se zadívala na Maroše.
„Neboj, není kradenej,“ řekl Maroš a posvítil na Madlu zářivě bílými zuby.
Madla si ještě promyslela, co by tomu asi řekla její maminka, kdyby ji viděla, jak tu sedí nad
zmrzlinou od toho Demeterovic černého kluka. Ale skleněný pohár jen zářil a i lžička se
zdála být úplně čistá. A tak se Madla pustila do zmrzliny tak rychle, až hrozilo vážné
nebezpečí, že dostane angínu.
„Všichni cikáni třeba nekradou,“ uvažovala mezi lžičkami vanilkové zmrzliny. „Všichni
cikáni nemusejí být špinaví,“ přemýšlela, když se pustila do jahodové. „Někteří cikáni
mohou být i docela hodní,“ rozhodla se nad kopečkem čokoládové. „Budu to muset
mamince říct. Vypadá to, že maminka některé věci vůbec neví.“
Musel jsem to sem dát, pro korektnost!
