Transplantace Švábem

     Transplantace je přenos celého orgánu, jeho části nebo určité tkáně, a to z jednoho těla do druhého nebo z určitého místa těla na jiné. Důvodem tohoto chirurgického zákroku je poškození nebo selhání původního orgánu, často způsobené určitým onemocněním. Takto popisuje transplantaci wikipedie a je to celkem srozumitelné. První transplantace proběhla na počátku 20. století (rohovka), ale opravdový boom úspěšných transplantací nastal až v druhé polovině 20. století po roce 1954. Po ledvinách následovala slinivka, játra, srdce plíce a v dnešní době už se transplantuje prakticky cokoliv na co si vzpomenete od opičí hlavy až po celý obličej.

        Transplantace je přenos celého orgánu, jeho části nebo určité tkáně, a to z jednoho těla do druhého nebo z určitého místa těla na jiné. Důvodem tohoto chirurgického zákroku je poškození nebo selhání původního orgánu, často způsobené určitým onemocněním. Takto popisuje transplantaci wikipedie a je to celkem srozumitelné. První transplantace proběhla na počátku 20. století (rohovka), ale opravdový boom úspěšných transplantací nastal až v druhé polovině 20. století po roce 1954. Po ledvinách následovala postupně slinivka, játra, srdce plíce a v dnešní době už se transplantuje prakticky cokoliv na co si vzpomenete od opičí hlavy až po celý obličej.
         O benefitu pro pacienta nelze spekulovat čehož si povšimla nejen odborná, ale i lajcká veřejnost celého světa. A nejen veřejnost. Už v roce 1954 se sešla operativní skupina KGB, ohromena nedozírnými možnostmi této medicínské novinky, a dala vzniknout operaci Záměna. Vedoucím operace se stal sám předseda nově vzniklé KGB Ivan Alexandrovič Serov a operace jako taková spadala pod 2. správu (Vnitřní bezpečnost a kontrarozvědka). Už jen to, že se vedoucím této operace stal sám Serov naznačovalo, že jde o operaci velikého významu a také nejpřísnějšího utajení. Věděl o ní jen Serov, velmi úzký okruh vysokých důstojníků KGB, Nikita Chruščov a jistý, celkem neznámý chirurg, Vladimír Demichov. Tento historicky opomenutý chirurg byl jakýmsi průkopníkem transplantace v SSSR. Veřejně proslul hlavně svými "dvouhlavými psy" kdy přišíval celé psí hlavy na jiné psy. První dvouhlavý pes přežil 6 dní, nejdéle pak jeden dvohlavák přežil měsíc. Ačkoliv věřejně deklaroval, že krátká doba přežití je důsledkem nedokonalé chirurgické techniky, do zprávy pro KGB psal naprosto jiné závěry. Velice dobře pochopil, že nejdůležitějším faktorem pro přežití je co největší genetická shoda dárce s příjemcem. Na jeho doporučení pak na koci roku 1960 Vladimír Semičastnyj společně se svým týmem vypracoval na pokyn předsedy prezídia nejvyššího sovětu, Leonida Brežněva, doporučení, které později posloužilo jako podklad pro operaci Svatý otec. Podstatou této přísně tajné operace byl podrobný lékařský monitoring všech vojáků základní vojenské služby. Všichni vojáci, kteří se jen zdánlivě shodovali s některým z takzvaných svatých otců (tajemníci, generálové, vyvolení důstojníci, předsedové nejvyššího sovětu atd), byli podrobeni dalším, podrobnějším testům. Každý svatý otec pak měl přiděleného svého dárce. Tento program se ale naplno rozjel až po takzvaném říjnovém převratu v kremlu a nástupu Brežněva na trůn. V kuloárech KGB se nesla šeptanda, že Chruščov byl rezolutně proti "Svatému otci" a to se stalo jedním z hlavních důvodů onoho převratu. Po nástupu Brežněva k moci už nestálo programu nic v cestě a mohl se rozjet na plno. Problém vězel v nedobrovolnosti dárců. Označení vojáci vůbec netušili, jaká je jejich role, že slouží pouze a jen jako nosiči orgánů pro honoraci tehdejšího SSSR.
              V polovině 70. let se začal rapidně zhoršovat Brežněvův zdravotní stav, ale nejen jeho. Vezmeme li v potaz, že průměrný věk vysokých představitelů tehdejšího SSSR byl vysoký, není se čemu divit. U Brežněva i jeho věrného premiéra Kosygina se začínaly projevovat příznaky nihilismu a hlavně obou odcházeli játra. Vládnoucí garnitůře by se ale odchod Brežněva nehodil, defakto už nevládl a byl jen jakousi loutkou. Vyřešením problému byl pověřen Jurij Andropov. Vznikla tak operace s krycím názvem Šváb.
           Podstatou operace Šváb bylo, ve zkratce, počkat si na šanci poslat vojenské jednotky do válečného konfliktu (popřípadě nějaký konflikt vyvolat) a v rámci oněch jednotek samozřejmě i nosiče orgánů se shodou se svatým otcem. Voják vůbec neopustil zemi, rodině byl nahlášen jako zabit v boji a pohřben se všemi poctami na náklady státu. Rodině také náležela doživotní renta. Nikdo nepátrá, zda je to pravda, nikdo se nediví. Zatímco bylo tělo spáleno, orgány byly dány do "správného" těla. V létě 1979 to už vypadalo, že se Leonid Brežněv nedožije ani olympiády v Moskvě. Andropov Brežněvovi slíbil pod stromeček nová játra. 25.12.1979 přistál v Kábulu sovětský kontingent, započala invaze do Afgánistánu a již 8. ledna 1980 Brežněv podstupuje na specializované klinice transplantaci jater. Vše samozřejmě probíhá za naprostého utajení. Soudruh Kosygin však takové štěstí neměl, orgány se sice dostaly tam, kam měly včas, nicméně i přes to, dlouholetý premiér umírá. Operace Šváb nicméně i tak přinesla své ovoce. 
             Když  10. listopadu 1982 Brežněv umírá, jeho nástupce Andropov v operaci Šváb nechává pokračovat. Sám se stává její součástí. Na základě zkušeností z předchozích let se ovšem Andropov rozhodne jmenovat kolem sebe mladší a perspektivnější kádry a operace Šváb postupně upadá v zapomnění. Když následně po jeho smrti nastupuje Černěnko, snaží se Švába opět nastartovat, ale má na to příliš málo času. Po skonu Černěnka se k moci dostává reformátor Gorbačov, který Švába definitivně zastavuje. Zastavením akce byl pověřen, tehdy nadějný 33 letý důstojník KGB, Vladimír Putin, byla to jeho poslední akce před odchodem do NDR. Mimo toho také dostal za úkol vyhodnotit užitečnost operace Svatý otec. Putin si moc dobře uvědomoval potenciál programu a doporučil nezastavovat Svatého otce. Gorbačovův nástupce a poslední generální tajemník UVKSSS, Vladimír Ivaško, už o operaci Šváb vůbec neveděl. 
              Mohlo by se zdát, že operace Šváb už nikdy nespatří světlo světa, ale člověk míní, život mění. V roce 1993 se začal zdravotní stav ruského prezidenta Borise Jelcina rapidně zhoršovat. Lékaři diagnostikovali Jelcinovi těžkou srdeční vadu. Transplantace se postupem času stávala jediným možným řešením. S tím nepřišel nikdo jiný než Vladimír Putin. Vzpomněl si nejen na Svatého otce, ale i na operaci Šváb. Nalézt vhodného dárce nebyl problém, těžší ale bylo zařídit nějaký konflikt. 11. 12.1994 se rozjel konflikt v Čečensku a transplantace mohla proběhnout. Bohužel, o dva roky později se začal opět Jelcinův stav zhoršovat. V roce 1997 podstoupil Jelcin druhou operaci srdce, kdy mu byl implantován kardiostimulátor. Od té doby se neoficiálním vládcem a po novém roce 2000 již oficiálním stal Vladimír Putin. Boris Jelcin díky operaci Šváb přežil až do roku 2007. 
                 V roce 2013 se objevily první spekulace o zdraví Vladimíra Putina. Vše vyvrcholilo v druhé polovině letošního roku, kdy médii proběhla zpráva o údajné rakovině slinivky ruského prezidenta. Na každém šprochu pravdy trochu v tomto případě opravdu platí. Vladimír Putin onemocněl rakovinou jater. Neúprosnou diagnózu se dozvěděl v září roku 2013. 

        Jurij Konovalenko, svobodník ozbrojených sil Ruské federace, odjel na dovolenou do Novoazovska, 13.8.2014. Domů už se nevrátil. Ačkoliv nebyl na žádné oficiální vojenské akci, byl jako jediný pohřben se všemi poctami na náklady státu a jeho rodině náleží doživotní renta.